E-Shop | Zvířata | Burza | Fórum | Aukce

Historie české bagdety (díl I.)

Historie chovu české bagdety
Budeme-li pátrat po původu české bagdety tak stejně jako u ostatních bradavičnatých plemen holubů musíme hledat u některých orientálních předků, kteří zvláště na konci 16. století byli přivezeni do Evropy. Je to skupina holubů s vyvinutými obočnicemi i ozobím, širokých hlav a mohutných zobáků, kterým se kdysi říkalo holubi turci, berberští, bagdety, indičtí holubi koráloocí a naposledy indiáni. Gustav Prütz ve své knize, „Illustriertes Mustertaubenbuch“ r.1889 se zmiňuje o turcích pěstovaných v bývalém Rakousku, kteří byli ve velikosti bagdet, krátkého tlustého krku, nízkých holých nohou avšak proti Německu kde byly málo rozšířeny, delšího, tlustého , poněkud ohnutého zobáku, nižších hlav jež připomínala Prützovi nějaký druh bagdety, v utváření obočnic i ozobí mezi kariérem a dragounem. Duhovka u těchto holubů byla prý žluto-červená a vyskytovali se s chocholkou i bez chocholky. Stejně B. Pfeningstorff v knize, „Die Taubenrassen“, vydané 1905 zaznamenává, že se v Rakousku vyskytovali bagdety turkům podobné a popisuje je jako holuby 44-46cm dlouhé, nízkých postav s chocholkou nebo bez ní, silných, středně dlouhých a mírně klopených zobáků vždy světlé barvy, silných málo klenutých hlav s méně vyvinutými obočnicemi i ozobím a žlutou červenou nebo perlovou oční duhovkou. Dále jsou uváděny vzácně se vyskytující straky a tygři. . Českých písemných záznamů o původních u nás pěstovaných bradavičnatých holubech, až na zmínky o vyskytujících se turcích a indiánech v knihách Fr. Špatného „Holubářství v Čechách“ z roku 1862 a MUDr. V. Šíra „Holubářství“ z 1866 , máme velmi málo. V této době je často těžké rozlišit holuba turka od indiána. Například MUDr.V.Šír považoval turka za odrůdu indiána. Josef Vrbka ve svém prvém vydání knihy „Praktický holubář“ roku 1917 popisuje nejasnosti v pojmenování a uvádí že v Čechách u Kutné Hory říkají indián holubu tureckému,naproti tomu zase na Moravě od Kroměříže až po Holešov a Uherské Hradiště říkají pravému indiánu turek. Šnobláky chované na Moravě označuje jako Francouzského indiána. Antonín Jeřábek v knize „Chov holubů pro užitek i sport“, zařazuje holuba tureckého mezi krátkozobé bagdety. Jako jejich domovinu uvádí Indii a Persii. Připomíná jejich dřívější rozšíření ve středním a jižním Německu, Rakousku (jmenovitě Chorvatsku) a ve Švýcarsku. Popisuje, že vypadají jako carrier, jenže zobák, hlava, krk a nohy jsou zkráceny a bradavky na zobáku a obočnice nejsou tak vyvinuty. Velikosti je přirovnává k silnějšímu domácímu polnímu holubovi (44-46 cm dlouhému ). Jako jejich předního chovatele jak Vrbka tak i Jeřábek považují pana J.Vaculíka z Lobodic u Tovačova. J.Vaculík tyto nazývá indiány (šnobláky), zdůrazňuje jejich užitkovost a schopnost polaření a uvádí rozšíření hlavně na Valašsku. V inzertní části časopisu „Svět zvířat“ ročník 1908 nabízí J.Vaculík, ze svého speciálního chovu, indiány k prodeji a vybízí k jejich chovu.
Ve východních Čechách kam je kladena kolébka vzniku české bagdety těmto holubům říkali indiáni, a to i přesto, že byli spíše podobni holubu tureckému.
Na výstavách před 1. světovou válkou a ještě brzy po ní byly v hojném počtu vystavovány české bagdety bílé, plnobarevné, bělopruhé a čápci v barvě černé, červené, kaštanové, žluté a modré které se chovaly též černopruhé. Byly označovány jako indiáni na Moravě je pojmenovávaly šnobláky, a to jak hladkohlavé nebo s chocholkou, kterým se říkalo korunní. Čápkové tehdy nazývaní čapí indiáni, se vyskytovali méně. Byli to holubi statných, prsatých, delších a nižších postav s mírně táhlou ale kulatou hlavou. Měli kromě čápků i přes 1cm silné zobáky a dobře vyvinuté obočnice. Nebyly to však obočnice přerostlé a i ozobí bylo slaběji vyvinuto. Překvapovali až na červené sytostí barev, leskem a především i čistotou zobáku, černé nevyjímaje. Chovatelé se podle L.Pechmana z Přelouče a J.Kořínka z Brozan u Pardubic, jehož děda tyto holuby pěstoval již v letech sedmdesátých devatenáctého století, zaměřovali především na vysokou plodnost, silný a krátký zobák, mohutnou obočnici, velkou postavu, barvu a kresbu. Soudcové se pozastavovali u těchto holubů, velikosti kratšího římana, nad označením indiáni a právem poukazovali, že se názvem indián rozumí holub zcela odlišných tvarů, který v Anglii a Německu již tehdy byl na vysoké úrovni.
1
Nástup nových plemen, neexistence standartu, neústupnost soudců a konečně i těžké následky 1. světové války zavinily, že mnozí chovatelé těchto bagdet je přestali vystavovat i pěstovat. Antonín Frank (12.7.1866-23.1.1939), řídící učitel v Praze, Braníku, který znal a pěstoval tyto holuby již ve svém mládí, upozorňoval již při první československé výstavě holubů v prosinci 1919, že modří a černí indiáni čápci vystavovaní Jaroslavem Konířem ze Škudel u Přelouče, označovaní na výstavách jako indiáni nebo šnobláci, nejsou ničím jiným než českými bagdetami. V článcích uveřejněných Zvířenou roku 1925 a 1926 “ Po stopách našich vymírajících holubů” a “Česká bagdeta “ a dále pak i na Svazové úrovni, jehož byl v roce 1925 předsedou, prosazoval zařadit českou bagdetu mezi národní bradavičnatá plemena. Též Sdružení svazových soudců se od roku 1925, po otištění článku A.Franka “ Po stopách našich vymírajících holubů “, začalo shánět po podkladech k sestavení návrhu standartu tohoto plemene holubů. Výsledkem snažení bylo uznání české bagdety za samostatné plemeno a vydání jejího standartu publikovaného v “ Knize standardů holubích plemen “ na podzim roku 1926 a zaneseným i do druhého vydání Vrbkovy knihy “ Praktický holubář” z roku 1927. První standard vypracoval odbor pěstitelů holubů bradavičnatých v Praze při Klubu československých pěstitelů holubů, založený 3.4.1921. Tento přirovnával českou bagdetu ve velikosti k moravskému pštrosu, požadoval malou podlouhlou mírně klenutou hlavu, višňové oko, dlouhá křídla, nepříliš krátký do oblouku jemně zahnutý zobák a připouštěl již všechny až do současné doby uznávané barevné rázy. Kromě plnobarevných a bělopruhých českých bagdet uváděl i čápky pod označením “straky” jejichž kresbu však nepopisoval.
Vydáním vzorníku byla česká bagdeta oficiálně uznána za samostatné plemeno. Vzorník však popisoval pouze převažující stav, ale nebral zřetel na názor chovatelské veřejnosti jak by měla česká bagdeta vypadat a kterým směrem by se mělo ubírat její šlechtění. Dlouhý přikrčený holub s malou hlavou, červených očí se sice výrazně odlišoval od indiána s kterým má česká bagdeta nesporně společné předky, ale takto vypadající holub nebyl nikdy chovateli považován za ideální českou bagdetu a proto byl vzorník hned od samého počátku kritizován. Na konferenci pěstitelů holubů bradavičnatých, při příležitosti celostátní výstavy v Praze na podzim roku 1932 byl komisí pěstitelů českých bagdet J.Malíře z Brozan u Pardubic, Dr.Hanavského z Užhorodu a za účasti svazových soudců vedených ústř. taj. Voráčkem sestaven nový standard. Ten již požadoval u čápků a bílých oči vikvové a u holubů plnobarevných a bělopruhých oko s perlovou duhovkou. Zdůrazňoval širokou a klenutou hlavu bez jakýchkoliv hrbolů, co možná největší karmínově červenou obočnici, až 1cm u kořene široký zobák se světle masově červeným nádechem a přesně popisoval i jednotlivé kresby včetně čápků. Informace o těchto změnách byla tehdejším ústředním tajemníkem Svazu panem Voráčkem zveřejněna v Čsl. Holubáři č.3 z roku 1934 článkem “ O české bagdetě”. Bohužel perlooké české bagdety se v té době takřka, ne-li vůbec, nevyskytovaly. Protesty byly i proti pojmenování “ čápků “ česká bagdeta straka.
Tuto skutečnost těžce nesli staří chovatelé českých bagdet na jejichž popud svolává spolek drobného zvířectva v Heřmanově Městci, v čele se svým jednatelem Josefem Pleskotem, na 29. srpna 1937 chovatele českých bagdet z okolí Chrudimi, Heřmanova Městce, Holic, Pardubic, Přelouče, Vysokého Mýta a přední odborníky Českého holubářského svazu k anketě, na niž bylo soustředěno více jak 200 kusů českých bagdet všech barev a kreseb.
Při této příležitosti bychom měli vzpomenout jmen předních chovatelů té doby, kteří zůstali české bagdetě věrni po celý život. Byli to zvláště chovatelé, Č.Novotný, Pleskot a Chlumecký z Chrudimi, Borovec, MUDr.Češpírko, Pleskot a Doležal z Heřmanova Městce, Kořínek z Vestce, V. Jirásek z Načešic, Josef Malíř z Brozan, Josef Kučera z Pardubic, Nekvapil ze Slatiňan, Blažek z Poěžovic, bratří Kašparové z Holic, Holub z Raškovic, Kmoníček z Bohumilče, Malý z Dražkova, Bukač z Ředic, V.Černý z Chodova, Dryák ze Lhoty a jiní z Jaroslavy a Stradouně.
Bylo provedeno hodnocení chovného materiálu jak teoreticky tak i prakticky. Svazem bylo uloženo, aby anketa pečlivě zjistila stav těchto bagdet, snesla všechny pěstitelské poznatky a zkušenosti, zpracovala podrobné pěstitelské směrnice pro její šlechtění a vypracovala nový důkladný vzorník. Na vypracování nového vzorníku se podíleli chovatelé, kteří nejméně 60 let před tím pěstovali sami, nebo znali chovy bagdet svých předchůdců. Vzorník byl podrobně zpracován Klubem pěstitelů bradavičnatých holubů v Praze a po schválení zainteresovanými spolky 14.11.1937 v Chrudimi, otištěn nejdříve v Holubáři č. 9 z roku 1938 a následně v knize “ České holubářství “ vydané v roce 1940. Na anketě bylo především zjištěno, že počet pěstitelů českých bagdet nebyl tak malý, jak se původně předpokládalo. Pěstitelé roztroušeni po východních Čechách byli vybídnuti k těsnější součinnosti a účinné propagaci zvláště na výstavách. Učiněn byl i návrh, aby byla Svazem zřízena zušlechťovací stanice. Usneslo se aby toto plemeno bylo označováno výhradně názvem “česká bagtdeta”, nikoliv “indián”. Novější pojmenování jednoho jejího rázu česká bagdeta straka se zrušilo a přidělilo se jí staré české pojmenování česká bagdeta čápek. Souhrn požadavků a poznatků kladených na českou bagdetu byl vyjádřen takto: Česká bagdeta ve všech svých barvách a kresbách musí být naprosto jednotného typu, silného avšak poněkud delšího těla mírně skloněného k zemi, nepříliš vysokých nohou, rovněž krk nesměl být příliš dlouhý a tenký, ale vždy střední délky a široce na trupu nasazen.

Galerie

Vloženo: 20. listopadu 2012 Jaroslav Krupka Zobrazeno: 2654x
TOPlist