E-Shop | Zvířata | Burza | Fórum | Aukce

Nikolajevský rejdič.

Nikolajevský rejdič je vzácné a odlišné plemeno holubů. Pan Josef Hrabal říká : „ Ve svém holubníku jsem choval mnoho plemen rejdičů. Ne, že bych byl nějaký sběratel. Pokud jsem věděl, že se někdo dotyčným plemenem i zabývá, ověřoval jsem si poznatky také u něj a tak si udělal obrázek i o plemenu. Byla to dobrá škola a poznal jsem mnoho vynikajících chovatelů i v zahraničí. Každé plemeno má svoje zvláštnosti. Už jen to , že se odlišují od běžně létajících holubů svědčí o trpělivém výběru a šlechtění předcházejících generací chovatelů.
A tak máme kotrmeláky, kteří se méně či více přehazují převracejí – válí po dobu letu ve výkonnějším projevu, potom rolery, padající v celých sériích přemetů k zemi. Jsou i pozemní kotrmeláci, kteří vůbec nemusí létat. Stačí, když se převalují po zemi, co nejdále od chovatele. Pásmem se vzdálenost změří a o zábavu má desítka, na startovní čáře stojících chovatelů postaráno.
Tleskače bychom mohli nazvat radující se holuby. To co předvádějí někteří jedinci je excelentní. Neuvěřitelně rychlým pohybem křídel vzlétají i v 10 metrových „sloupech“ vzhůru, přitom tleskají nejen oni, ale od radosti i jejich chovatelé. Pro potěšení přidají na konci „sloupu“ ještě nějaký přemet. Radost projevují i kruhoví tleskači, kteří těsně obletují holubici, sedící na zemi, jakoby jí chtěli navléknout prsten. Chovatel jen z výšky hlavy pokukuje, kolik že to těch prstenů - obletů sameček dokáže a počítá je. Vzhlédněme však k obloze na střemhlavé holuby, kteří se v obrovské rychlosti dokáží vracet k zemi. Stačí, jak chovatel dá znamení. Vůbec nepřemýšlí, zda let ubrzdí, jen aby byli, pro radost chovatele, co nejrychleji u něj. S šumem řítící se holub k zemi chovatelům nestačil, a tak vybrali i jedince, kteří po čas letu dokáží různé zvraty, vývrtky, přetáčení kolem osy letu a nazvali je vířivé holuby. K akrobatickým schopnostem se přidal i změněný letový projev. Stačí trochu zamávat křídly, potom je zvednout ,,do korýtka“, klouzat se vzduchem a máme staváky. Existují i plemena, která drží část letu křídla rovně natažená a snaží se klouzavým letem šetřit energii. Člověk by je nejraději viděl plachtit, ale k tomu potřebují specifické podmínky. Přitom můžou létat jakýmkoli směrem, třeba proplétat se jako roj včel nebo jen zatáčet výhradně na jednu stranu, jako krouživí holubi. Naopak zlodějští holubi musí pořádně mávat křídly a to v celém rozsahu. Hlavně samci s visícím voletem za letu, aby dohonili samičku a ukázali jí svojí zdatnost, případně jí klováním a nátlakem za letu přinutili přistát na střeše jejich holubníku,. Za odměnu si potom ,,skočí“ a chovatel zinkasuje finanční odměnu za vítěznou sázku. Že jsou chovatelé obdařeni pozorovacím talentem je známé. A tak zjistili, že se holubi v přímořských městech nádherně vznášejí. Co tak mít holuby se vznášivým stylem letu poštolky? A začali šlechtit a vybírat až vznikla bezkružná plemena. Vzlétají se střechy jako vrtulník, nasměrováni hlavou proti větru, zdvíhají se vzhůru. Když si ve větru podle libovůle pohrají, stejným způsobem sesedají na střechu. Svoje kouzlo má let klasických vysokoletců, pokud je při letu ve výšce vidíme jako tečky. Normálně by takto nelétali, ale šlechtěni člověkem a vlastní vůlí vydrží v obrovské výšce několik hodin. A co takhle dát si maratón, nejlépe celodenní, a proto byli vyšlechtěni vytrvalostní holubi. Mnoho odlišného je i v jiných projevech holubů, například hlasových a bylo by o čem psát - bublání.
2. Chovné podmínky. Už jsem spomenul množství mnou chovaných plemen. K tomu jsem potřeboval holubníky. Nejdříve jeden ze staré autobusové vlečky, potom druhý a když nestačil tak třetí a možná bych pokračoval. Životní okolnosti mě přinutily stěhovat je. A tak místo třech přízemních holubníků asi 2,5 x 2,5 x 2 metry jsem postavil nový, dlouhý čtyři metry, hluboký dva metry a vysoký čtyři metry, tedy dvouposchoďový. Dole jsou dvě plemenná oddělení a nahoře čtyři letová oddělení. Před plemennými odděleními mám voliérky, vevnitř klasické dřevěné policové budníky. V letových odděleních jsou jen policové sedačky. Ve voliérách používám dlouhá léta dřevěné rošty. Všude jinde kladu na podlahu papírové kartony, pro rychlé a praktické čištění a jednou týdně je měním. Vzhledem k tomu, že mám většinou pět plemen, letová oddělení by nestačila. Proto mám různé boxy a malé holubníčky, hlavně pro tleskače a východoslovenské rolery, vybavené jen sedačkami, krmítkem, nádobou na grit a vodu.
3. Způsob chovu. Od plemenných jedinců, kteří mají dobrý původ a u mě něco dokázali, jen odchovávám. Výletky přemístím o poschodí výše do letových oddělení a všechny trénuji. Co nelétá, nebo neprovádí očekávanou akrobacii, má smůlu. U některých akrobatických plemen je vyselektováno až 50% výletků, ale třeba u košických vysokoletců mám chov tak stabilizován, že zřídka se objeví jedinec s malou vůlí do letu. Spíš se ztratí část hejna ve výšce kam nedohlédnete, třeba když se na dlouho zamračí, nebo holuby odtlačí do značné vzdálenosti kroužící dravec. Díky uzavřeným plemenným párům mám téměř jistotu, že odchovám stejně kvalitní jedince. Vysokoletce trénují každý druhý den, akrobatická plemena i vícekrát denně. Podle toho, jak mám možnost jít k holubníku.
4. Krmení závodních vysokoletců je závislé na termínu závodů, kterých se zúčastňuji. Trénované hejno dvaceti čtyř holubů dostává běžný porcelánový hrníček prosa, ječmene, pšenice, hrachu a k tomu štamprdlík řepky nebo lenového semínka. Dva týdny před závodem přejdu na závodní směs, kterou mám z Rakouska. Je v ní cca. 12 převážně drobných zrnin. V posledním týdnu před závodem, který bývá zpravidla v sobotu už od pondělka ubírám z chovné dávky, takže v e čtvrtek mají závodníci o 40% méně krmiva. V pátek večer jím dopřeji závodní směs dochuti a potom nechám v krmítku tak na štamprdlík prosa. V minulosti jsem sestavoval dávku 80% obilnin a 20% luštěnin. Na vyladění závodní kondice jsem přidal drobné olejniny na úkor podílu obilnin. U většiny akrobatických plemen krmím ječmenem a přidám drobná semena. Většinou řepku, nebo lenové semínko. Aby neměli deficit bílkovin, každé pondělí dostanou i hrách.
Ve voliéře u plemenných holubů mám násypná samozásobníková krmítka, do kterých dávám směs pšenice, ječmene, kukuřice, hrachu, a když holubi přepeřují slunečnici. Plemení holubi se z nich krmí podle vlastního uvážení. Vodu mají ve všech odděleních stále k dispozici. Od začátku chovné sezony dávám všem holubům zelené krmení. První se objeví zelené lístky vrby. Větvičku odtrhnu a drobné lístky přidám do krmítek. Později sekám nadrobno pampelišky, nebo kopřivy, nebo list černého rybízu, nebo pažitku, či salát. Počkám až posekané lístky ,,pustí šťávu“ a posypu Plastinem. Vše promíchám, Plastin přilne a obsah vysypu do samostatných krmítek. Ke koupeli předkládám vodu a v ní tak štamprdlík Sava, které se používá na desinfekci vody ve studních a to jednou týdně, většinou v neděli. Odčervuji dvakrát do roka, před začátkem hnízdění a před výstavami přeléčím proti Trichomoniáze. Samozřejmostí je podzimní očkování proti Paramyxoviróze. Jinak léky nepoužívám, spíš do vody vývar z kopřiv, černý čaj, nebo jiné bylinky a sem tam vitamíny AD3. Grit jsem si dříve dělal, ale teď kupuji běžně dostupný pro poštovní holuby.
5. Plemenitba. Stabilně sestavuji 8 plemenných párů košických vysokoletců, z toho každý rok dvě z loňských výletků. Pářím tak, aby se vady negovaly. Považuji to za přirozené, že se objeví u výletků několik jedinců, kteří překonají rodiče a tak se chov zdokonaluje, a rok není „ztracen“. Nechávám zahnízdit třikrát, potom rozděluji podle pohlaví a tak zůstanou až do následujícího jara. U akrobatických plemen sestavuji dva až tři páry u každého chovného plemene, dohromady tak 15 párů.. Problém je, že většina akrobatických plemen ukazuje svou výkonnost později, takže chovám někdy i půl roku neperspektivní mladé jedince. Zpravidla rozhodující je výkonnost po prvním přepeření. I tak mám problém, kam cca 15O výletků umístit a finančně zvládnout krmivo, protože jej nosím do holubníku po vědrech.
6.Zážitky s chovem holubů však stojí za všechnu tu námahu a starosti. Mám spoustu holubářských příhod, které snad v důchodu zpracuji do knižní podoby. Takové lehké čtení a vhodný dáreček pro manželky chovatelů. Pro zpestření alespoň tuto: Rád vzpomínám na holubici nikolajevského rejdiče.
Pocházela od tmavokapratých bíloocasých rodičů v genetické symbolice označovaných CT. Rodiče na vzhled nic moc, spíše připomínali tmavokapraté městské holuby. Samci již bylo 10 let. Sem tam vyštěpily modrého pruhového jedince, mimo jiné i velice lehonkou holubici. Od malinka byla čiperná a zvídavá. Jen co se dokázala postavit na nohy, jěště v maličkém peří, už chodila před budník okukovat, co se děje. Její bratr, ač byl stejně starý seděl v hnízdě jako přikovaný. Ve třech týdnech zjistila, že na podlaze je v gritníku pochoutka a najednou jsem jí tam objevil. Nechal jsem jí na podlaze, ale druhý den už byla ve čtvrtém patře budníku. Jak se tam dostala, to je mi dosud záhadou a že si vůbec pamatovala rodný budník. Létat neuměla. Sice se o to pokoušela, ale vždy skončila na podlaze. V krmení byla obezřetná, jakoby si hlídala linii.
Když se prvně dostala na střechu, trochu pochodila, trochu se povznesla na křídlech a bez jakéhokoliv zaváhání šla a seskočila do letáče u letového oddělení. Její soukmenovce jsem musel zdlouhavě lákat na krmení, jí ne. Jakoby tuto cestu znala odjakživa. Fascinující byl první let. Je známo, že nikolajevští létají bezkružným letem. Nasměrují se proti větru a létají vzhůru. Je v tom však mnoho zmatku a nedokonalosti i nažádoucího kroužení. To ale neplatilo pro naší malou přeborničku. Odstartovala jako vrtulník vertikálně vzhůru a pořád výš a výše. Ze zkušenosti vím, že první lety mladých trvají krátce, ale i v tom byla vyjímečná. Po deseti minutách letu už byla v takové výšce, že připomínala velikostí špačka. Za krátko už jsem jí neviděl a mé pocity byly hrozné. To víte, pokud se objeví talentované mládě, jeho případná ztráta bolí chovatelskou duši dvojnásob. Hleděl jsem ješě hodnou chvíli vzhůru, ale mimo občasného mráčku tam nebylo vidět nic jen modrá obloha. Sice krásná, ale bez mé perspektivní krasavice. A tak bez nálady a bez chuti jsem šel krmit ostatní holuby. Sem tam jsem vykoukl a zdvihl oči vzhůru, ale marně. Jen mráčků přibývalo, až jsem čekal, že i obloha začne plakat se mnou. No nic, dokrmím, půjdu domů myslím si v duchu. Trvalo to asi dalších 15 minut, než jsem znovu kouknul k obloze. A hle, nemotorným pohybem jsem převalil kbelík se zbytkem obilí a radostí div nevykřikl. Vždyť ona se vrací ! A nekrouží ! Jsem sice křesťan katolík, ale před holubníkem jsem se nemodlil až tento den. A taky děkoval, když modrá černopásavá kulička peří dosedla na střechu. A zrovna tak, jak odstartovala. Pěkně vertikálně, aby nedělala hanbu svému plemenu. A takových letů mi předvedla mnoho a mnoho, někdy i hodinové. Nejednoou jsem jí hledal ve výšce dalekohledem. A pochopil jsem taky, proč se v ruské literatuře nazývají nikolajevští ,,tučereze“ – rozražeči mraků a ukrajinské ,,hmarorize“ snad hryzoucí mraky. O této mé holubici, jak se později ukázalo pohlaví to platilo 100%. Byl jsem na ní pyšný a při nejedné návštěvě jsem jí chovatelům vypustil. Říká se, že samochvála smrdí. Dnes jsem přesvědčen, že vyvolává i závist. Než jsem jí stačil dát do plemenného oddělení, byla mi odcizena. A také jeden z rodičů a několik dalších jedinců. Podle drobných stop obuvi na zemi je pravděpodobně odnesli kluci. Nejednou se zajímali o vše, co jim vzhledem připomínalo poštovní holuby. Od nikolajevských rejdičů jsem odchoval ještě mnoho výkonných mláďat. Ale už nic tak vyjímečného a to je chovám soustavně od roku 1984.“

Galerie

Vloženo: 28. září 2008 Emanuel Pangrác Zobrazeno: 2197x
TOPlist