E-Shop | Zvířata | Burza | Fórum | Aukce

Můj chov.

Bubláci.
V minulosti se hojně chovali na českém venkově pro plodnost a klidnou povahu.. Já jsem si je oblíbil pro hlasový projev, takzvané bublání, které je zásadním způsobem odlišuje od všech ostatních asi 500 až 2000 plemen holubů.
Čeští, němečtí a angličtí bubláci jsou silní a kratší holubi s vyvinutými pernatými ozdobami, mohutným rousem se supími pery a dvěma vrkoči, které se mezi sebou liší :
„Český bublák“ má přední vrkoč na hlavě odčísnutý příčnou pěšinkou a položený na zobák, zadní vrkoč je méně vyvinutý a nemá postraní růžice a hřívu.
„Anglický bublák“ má přední vrkoč úzký a zdvižený nad zobák. Zadní vrkoč začíná hřívou na krku a končí velkou lasturovitou chocholkou s postraními růžicemi.
„Německý bublák“ má silně vyvinutý čelní vrkoč ve tvaru růžice přiléhající k hlavě a zobáku. Zadní vrkoč je velký od ucha k uchu.
Čeští a angličtí bubláci jsou nižší, jakoby přisedlí k zemi, němečtí jsou vyšší a lépe na nich vynikne mohutný rous a supí pera. Vyskytují se ve všech barvách a mnoha kresbách - běloštítní, tygři, šupkatí, stříkaní, bělopruzí. Já chovám všechny plnobarevné bílé. Bublání je zvláštní hlasový projev, který tyto holubi odlišuje.
Bublající holub zaujme postoj jakoby do předklonu se skloněnou hlavou, kterou mírně pokyvuje a pohybuje konci křídel, volátko je přifouklé. Někteří jedinci vydrží bublat velmi dlouho. Každý holub má jinou intonaci a sílu hlasu, od tichého jednotvárného bublání (hlavně holubice) až po silný zvuk na jehož konci slyšíme jasné vak, vak,vak. Pozorný posluchač může podle bublání rozpoznat jednotlivé holuby. Věřím, že bublání je dědičná vlastnost a je dobré spárovat spolu dobře bublající partnery. Dáme-li bublákovi holuba jiného plemene, celý jejich odchov několik generací nebublá.
Jako chlapec jsem začínal s různými plemeny holubů, mezi nimi byli i bubláci. Postupem času jsem zůstal jen u bílých bubláků dvojvrkočatých rousných pro jejich krásu, výjimečně milou klidnou povahu a odolnost proti nemocem.
Po padesátých letech minulého století se uzavřely hranice a nebylo možné získat do chovu novou krev, to bylo příčinou degenerace a zmenšení bubláků. Po revoluci roku 1989 jsem dovezl z Německa, USA a Kanady od nejlepších chovatelů velké, silné ale hlavně bublající holuby. Po zkřížení dovezených holubů s mými původními nastal v chovu velký pokrok, kdy někteří kříženci přerostli i velké dovezené holuby. Trvalo ale dalších pět až sedm let než všichni holubi začali bublat. Pro holubáře je to nádherný pocit, když slyší koncert 550-ti bublajících holubů. Takové množství bubláků chovám proto, abych zabránil jejich degeneraci. Hejno nad 200 kusů je schopné vlastní regenerace. Pozoruji, jak holubi rok od roku více a déle bublají, jak jim mohutní rous, ustaluje se velikost postav a vrkočů. Plodnost je veliká, nahrazuje ztráty, kdy rodiče vynesou z budníku na rousech vajíčko nebo holoubě. Občas některého uloví jestřáb, i když jsou bubláci dobří letci. Bydlíme v těsné blízkosti velikého parku,všechny holuby mám volně puštěné, ti co získali zkušenost s dravci, jsou venku ostražití, ale v holubníku velmi krotcí. Stále se musím dívat pod nohy,abych některého nezašlápl. Chodím-li v holubníku sám, jsou naprosto klidní a mě vůbec nevnímají.Při návštěvě cizí osoby,nebo naší kočičky hned zpozorní. Holub je velmi inteligentní, rozezná svého chovatele nejen z předu, ale i svrchu i zezadu. Je to důležité při výcviku některých vysokoletců, kotrláků, tleskačů a dalších holubích specialistů. Obrázky holubů jsou autentické se všemi nedostatky jak jsem je zaznamenal u chovatelů.
V chovu upřednostňuji na prvním místě bublání holubů. Na druhém starost o mláďata a jejich krmení. Na třetím místě vzhled (exteriér), kde vynikají pernaté ozdoby, mohutný rous se supími péry a dvěma vrkoči, přední čelní růžicí a zadní lasturovitou chocholkou.
Lásku k holubům jsem zřejmě podělil od šumavských dědečků Josefa Pangráce z Petrovic u Sušice a Matěje Valise ze Svojšic, jejich zkušeností se držím dodnes a moc si jich vážím. Metody jejich chovu byly svérázné, ale dlouhodobě fungující. Zavrhovali příbuzenskou plemenitbu a jiné nepřirozené způsoby rozmnožování. Zdravých holoubat bylo vždy velké množství. Holubí nemoci existují odedávna, ale před 65 lety jsem o nich neslyšel ani slovo. Léky pro zvířata nebyly, tehdy mě ani nenapadlo, že by holub mohl být nemocný.
Od těch dob se poměry a životní prostředí změnily. Aby se holubí hejno udrželo v dobré zdravotní kondici, mělo by k tomu mít co nejlepší podmínky. Důležité je ustájení, holubník by měl být dostatečně prostorný, suchý, vzdušný a slunný – slunce likviduje mnoho škodlivých organismů a v budoucnosti se tím zbavíme mnoha zdravotních problémů.
V průběhu let mého holubaření jsem budoval různé holubníky a budníky až jsem se dopracoval k dnešnímu typu,který se pro bubláky nejlépe osvědčil. Budníky jsou dostatečně prostorné cca 70cm x 50cm x 50cm, uprostřed je vodorovné sedátko pro odpočinek, na dně je vrstva asi 10cm pilin, v nich si zpravidla v rohu udělají důlek na vajíčka, ty odtud nemohou nikam vypadnout. Vynesou-li vejce z hnízda na rousech, při sezení je zobákem opět vrátí do hnízda. Po vylíhnutí holoubat snesou brzy další vejce v protilehlém rohu. Zpočátku holoubata obtěžují sedící rodiče a žadoní o nakrmení. Staří brzy poznají, že když dobře holoubata nakrmí, ti je již nechají na pokoji. Tím docílím velmi dobrého krmení i vývinu mláďat. Že se poslední typ budníku holubům líbí jsem poznal při jeho stavbě. Již v průběhu budování se v nich usazovaly jednotlivé páry, než byla jedna strana postavená, v druhé se hned zabydlovali holubi, i když jsem kolem manipuloval s prkny a zatloukal hřebíky. Ve starším typu budníku trvalo déle než měsíc než se v nich holubi usazovali. Zprvu si stavěli hnízda na zemi,já neustále sbíral ze země jejich vejce až jim to došlo a nastěhovali se i do staršího typu. Dnes jsou již všechny kompletně obsazeny. Jsou i přehledné, při chůzi kolem nich vidím na první pohled co se v každém kotci děje, jak staří sedí na vajíčkách, jak krmí, jak se páří i čištění je snadné.
Stravování holubů by mělo být co nejpestřejší, holub pozná svým instinktem, co v které době potřebuje. Jiná potřeba je v době pelichání, jiná v zimě, v létě, v době krmení mláďat. Při krmení sleduji co nejdříve mizí z krmítka, to příště přidám. Během roku se množství krmných složek značně mění, mění se i poměr mezi zrninami, kulatinou a olejninami.
K udržení dobrého zdraví potřebují mimo krmení i různé minerály a vitamíny. Minerály získávají v holubím kameni, který vyrábím svojí recepturou z 19 složek:
1) Říční písek 13) Anýz
2)Cihlářská hlína z Bechlína 14) Kmín
3) Antuka 15) Fenykl
4)Dřevěné uhlí mleté 16) Zvětralá omítka
5) Skořápky vaječné 17) Popel ze dřeva
6) Sůl s jodem 18) Lastury drcené
7) Krmný vápenec 2 – 4mm 19) Kopřivy dvoudomé čerstvě nasekané, které
z Vítkovic v Krkonoších v cihlách při sušení uschnou
8) Bílý písek 4mm z Jestřebí
9) Liz dobytčí drcený
10) Šáma cukrovarská bílá
11) Plastin
12 )Vápenný hydrát z Čertových schodů

Vše důkladně promíchám, prostříkám vodou a nadělám cihly, suším je na prudkém slunci, několikrát denně obracím. Po usušení je třeba cihly uskladnit na suchém místě, kde vydrží dlouhou dobu, jinak po čase do sebe nabírají vzdušnou vlhkost a drobí se, kvalita se tím nemění, holubi je snáze klovají ale neobrušují si tím zobák.
Vitamíny holubům dodávám v elixíru, který smíchám po 1 dílu medu,
1 dílu rozemletého česneku, 1 dílu rozemleté cibule, 1 dílu kopřivy žahavé,
1 dílu slunečnicového oleje a 1 dílu soli s jodem.
V dobře uzavřené nádobě vydrží celý rok až do příští sklizně. Zamíchávám to do zrní při krmení jednou až dvakrát týdně. Přispívá k dobrému zdraví a plodnosti.
Rousní bubláci se kroužkují v 6 až 10 dnech po vylíhnutí, č. kroužku 12 až nad kolínko. Je třeba vystihnout správnou dobu, kdy kroužkovat. Provedeme-li to brzy, holoubě kroužek ztratí. Při pozdním kroužkování je rous nalitý krví a nelze kroužek navléknout, mám na to svou metodu, jak takové holoubě okroužkovat. Z igelitové nákupní tašky ustřihnu proužek cca 3 cm široký a 15 cm dlouhý, s ním obalím holouběti nohu od kolínka dolů k prstům, dostatečně jej přitáhnu k noze, ale né příliš, aby se nepoškodila nalitá brka a na takto obalenou nohu natáhnu kroužek, někdy snáze, jindy to jde hůř, v tom případě igelit naolejuji. Při úplně přerostlém rousu raději nekroužkuji, stává se to nejčastěji těm nejkvalitnějším jedincům s mohutným rousem.
Na celostátní výstavě Brno rok 2000 byli poprvé v dějinách českého holubářství vystaveni němečtí bubláci. Pan Alexander Veselý v časopisu FAUNA číslo 3 ročník 12 píše. Cituji ,,Jako novinka v historii celostátních výstav byli vystaveni němečtí bubláci chovatele Pangráce E. v počtu čtyř kusů, přičemž nejlepší z nich obdržel slušných 95 bodů. Toto plemeno je téměř shodné s českým bublákem dvojvrkočatým, liší se však od něj celkově mohutnějšími tělesnými proporcemi a přední chocholkou“, já dodávám – ve tvaru růžice, dále vyšším postojem, na němž lépe vyniká mohutný rous a supí pera, obočnice má být světlá, na rozdíl od českého bubláka.
Na Evropské výstavě Brno rok 1998 jsem poprvé viděl anglické bubláky přímo dovezené z Ameriky a vystavené. Moc se mi líbili. Rozhodl jsem se pro jejich chov a začal je shánět. Na žádné velké výstavě po celé Evropě nebyl vystaven ani jediný, také jsem nenašel žádného chovatele těchto holubů nejen v Čechách a Německu, ale i ostatních státech Evropy.
Po dlouhé pro mě nekonečné době jsem dovezl z Kanady a Ameriky anglické bubláky. Radost z nich byla veliká. Trvalo ale dalších 5 let, než se namnožili a mohli se poprvé vystavit na další Evropské výstavě oku 2004 v Praze. Byli to první v Čechách odchovaní a vystavení angličtí bubláci. I když ještě z daleka nebyli podle mých představ, dostali od německého posuzovatele čestnou cenu a dobré bodové ohodnocení dle katalogu 92 b., ČC 95 b., 93 b., a 94 b., celá kolekce 374 bodů.
Určitým problémem je nemožnost nákupu anglických bubláků na evropském kontinentu, do dnešního dne ( píše se rok 2008 ) jsem nesehnal ani jediného.
Chovám a zajímám se o holuby 65 let, za tu dobu jsem vypozoroval u některých holubů nenormální chování, některé úchylky jsou docela běžné, jiné vzácné. V hejnu nad 500 kusů, které chovám, je větší šance, že se takový jedinec vyskytne, než mezi několika kusy.
Časté je zlodějství, kdy jen někteří samci kradou stavební materiál na hnízda svým sousedům a někdy i vzdálenějším párům. Je zajímavé takového zloděje pozorovat, jsou-li cizí hnízda obsazena jejich majiteli, je v klidu. Jakmile někdo kotec opustí, třeba jen na malou chvíli, hned vystartuje do prázdného budníku a ukradne větvičku, nebo jiný materiál, z kterého je hnízdo postaveno. Vzácněji se objeví drzouni, kteří se pokouší ukrást klacík z cizího hnízda na kterém sedí vlastní samička, která svůj majetek brání.
Není vzácná ani holubí homosexualita, častější u samců při nedostatku holubic, ta pomine, získá-li holub partnerku.
Vzácně se objeví vrozená homosexualita, ta postihuje jak holuby, tak holubice, ty méně často. Tento ,,handicap“ je celoživotní a nejde žádným způsobem předělat.
Takový pár jsem před léty koupil, protože oba krásně a silně bublali, po vpuštění do holubníku začali si hned stavět hnízdo a pářit se. Za pár dnů bylo hnízdo již tak vysoké, že se nemohli do něj v kotci dostat. Vajíčka v něm nebyla ani po měsíci. Roztrhl jsem je, dostali nové partnery.
Údajná holubice se po delší době přece jen spářila s jiným samcem. Homosexuální samec se nové holubice ani nevšiml, i když byl v původním páru vrčný a velmi aktivní. Po vypuštění z párovaček šel homosexuální pár okamžitě k sobě. Teprve tehdy mi došlo, že to jsou oba samci, proto oba tak stejně silně bublali, jejich zaměření bylo vrozené a proto neměnné.
Podobný vzácný případ se stal ještě jednou, ale úchylka aktérů tehdy nebyla vrozená. Začátkem chovné sezóny při kontrole hnízd byla v jednom hnízdě 4 vejce, byla čerstvě snesená, tak jsem nevěděl, které mám vyhodit, nechal jsem všechny na místě a dával větší pozor na ten kotec a jeho obyvatele. Za tři týdny byly v hnízdě 4 holoubátka, myslel jsem, že do hnízda snesla vajíčka jiná holubice. Sledoval jsem ten pár, nikdy se spolu nepářili, ani samce jsem nemohl rozeznat a neviděl ho vrkat. Do léta se situace opakovala ještě dvakrát, v hnízdě byla vždy jen tři holoubátka. Překvapilo mě, že dvě holubice stačily všechny holoubátka nakrmit a odchovat. Koncem léta byla v tomto kotci úporná rvačka, to jsem věděl, že tam sídlí spolu dvě holubice. Cizí samec odtud vyháněl jednu holubici, to se mu záhy podařilo. Od té doby tam s tou druhou spolu žili několik let.
Vyhnaná holubice si později našla nového partnera.
Mám zde dva starší chovné páry, které celou dobu co je mám spolu žijí a dobře odchovávají holoubata. V době, kdy jejich holubice sedí na vejcích se spolu oba samci páří, ale nevyhledávají žádné jiné povolné holubice, které jsou v hejnu, sedají si a tím dávají souhlas - před každým zavrkajícím samcem.
To všechno jsem vypozoroval od svých holubů.

Vloženo: 11. září 2008 Emanuel Pangrác Zobrazeno: 2428x
TOPlist