E-Shop | Zvířata | Burza | Fórum | Aukce

TLESKAČ SEVEROKAVKAZSKÝ ROUSNÝ DLOUHOZOBÝ

silný, hrdý, na vyšších nohou, harmonicky sladěných tělesných tvarů.

Severokavkazští tleskači patří k plemenům holubů s bohatou historií a to díky svým specifickým vlastnostem. Řadíme je do skupiny holubů rejdičů – tleskačů.
Koncem 17. a začátkem 18. století byli na území Severního Kavkazu dovezeni z Iráku a Turecka holubi, lišící se vzhledem i způsobem letu od místních plemen holubů. V průběhu 100 až 150 let se plemeno ustálilo a pro další chov byli vybíráni jen ti nejlepší jedinci. Byl ustanoven i standart v ústním podání. Na šlechtění těchto holubů, zdokonalování tělesných tvarů a letových schopností měli největší vliv chovatelé holubů z Krasnodarské oblasti.
Mezi těmito tleskači jsou holubi dlouhodobí, středozobí i krátkodobí, někteří jsou hladkonozí, ale většinou mají velké rousy. Čím větší je rous, tím více je holub více ceněn. Hlava je hladká nebo s chocholkou. Byli vyšlechtěni v různých barvách, nejčastěji se setkáváme se žlutými, červenými a černými, méně již s modrými. V dnešní době jsou již chováni ve všech holubích barvách. V kresbě jsou to štítníci, běloštítí, běloocasí, bělohlaví, barevnoocasí, straky, tygři a jiní.

Jsou nenároční na chov, hezkého vzhledu a velmi dobře létající s typickými projevy akrobatických prvků. Při vzletu i sestupu pohybují nohama, jakoby „šlapali vodu“. Let je klidný s plynulým výstupem „do sloupu“, následují rychlé obraty přes hlavu – přemety a to 5 až 10 krát, doprovázené charakteristickými údery křídel – tleskáním. Každý výstup „do sloupu“ provádí holub i v hejnu individuálně, jeden přes druhého. Vnější vzhled je spojením harmonických tělesných tvarů silného holuba na vyšších nohou s hrdým postojem a kvalitním opeřením Jsou to velice klidní holubi, což je i prvním předpokladem pro správné trénování letu.
Severokavkazští tleskači dlouhozobí rousní byli jedni z prvních tleskačů v našem chovu. Jejich pořízení nebylo vůbec jednoduchou záležitostí, přesto se to podařilo. Základ našich severokavkazských tleskačů položil Ing. Jiří Havlín, který nám přenechal holuby ze svého chovu včetně jedinců pocházejících z oblasti Černomořského pobřeží. Postupně byl chov doplňován holuby z Kazachstánu i přímo z Krasnodar a Soči. Jejich rozšíření v České republice je minimální, ač se jedná o velice atraktivní a líbivé holubí plemeno, které je schopno splnit nároky chovatelů jak po stránce vzhledu, tak i letových schopnosti.
Pokud můžeme hodnotit vlastnosti těchto holubů z našich zkušeností, z větší části je náš názor kladný. Jediné, co je možno těmto opeřeným krasavcům vytknout, jsou sklony k lenosti v letu. Je-li tato skutečnost zanedbána, stávají se z těchto pro let šlechtěných holubů doslova peciválové, kteří dokáži celý den prosedět za komínem a sledovat život pod sebou. Je-li rozvíjení této vlastnosti v mládí potlačeno, většinou již není cesty zpátky a holub ztrácí své akrobatické schopnosti a dokáže pak pouze přelétnout ze střechy na zem a do holubníku. Nechtěli jsme věřit radám našich přátel z Kazachstánu, abychom je už jako holoubata vynášeli ven na zahradu a snažili se je vyhazovat do vzduchu a zase je chytit, nosit se na rameni po zahradě a okolí holubníku. Jakmile začne holoubě samo létat, denně jej vynášet i několikrát za sebou ven, odnést jej od holubníku na určitou vzdálenost tak, aby na svůj domov vidělo a vyhodit do vzduchu tak, aby mohlo volně a přímo letět zpět. Následně měnit místo pouštění tak, aby postupně mládě poznalo širší okolí a současně zvětšovat vzdálenost od jeho domova. Sami jsme se přesvědčili, že takovýto začátek má své výsledky po velice krátké době. Samozřejmě toto je jen zlomek celé výcvikové procedury, která je velice náročná na čas i na způsob. Technika výcviku letu někdy až zavání magií, částečně i alchymií a u asijských chovatelů je většinou zahalena tajemstvím, které se předává v rodině po dlouhé generace. Měli jsme to štěstí, že některé z těchto praktik nám přátelé z Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu svěřili, i když samozřejmě ne v plném rozsahu.
Ale vraťme se ještě k samotným tleskačům. Jedná se o holuby nenáročně na chov a ani odchov nečiní potíže. Páry spolehlivě sedí na snůšce i krmí mláďata. Volba chovného zařízení je na samotném chovateli, zda se chce věnovat chovu jen pro radost, či pokračovat dále a využívat své holuby pro akrobatické létání. Proto je možno tleskače umístit jak do holubníku na kůlu uprostřed zahrady, tak do holubárny speciálně upravené pro chov rejdičů. A věřte, že za jakýchkoliv okolností je příjemný pohled na hejno holubích krasavců, odpočívajících po vykoupání na zelené louce. Pravdou je, že tato idylka je pohlazením po duši asi jen pro zasvěcené a většině lidí možná nic neřekne.
A jak má vypadat takový severokavkazský tleskač rousný dlouhozobý nám napoví jeho vzorník, volně převzatý z ruského originálu.

Hlava: suchá, mírně protáhlejší, u samců hrubší, u holubic jemnější, bez chocholky nebo s lasturovitou chocholkou.

Oči: tmavé nebo perlové, odvislé na základním zbarvení holuba. Obočnice je světlá, jemná, hladká, široká 1 až 2 mm.

Zobák: světlý až rohově zbarvený, 23 až 25 mm dlouhý u dlouhozobých, tenký, lehce zahnutý. U samců silnější než u holubic. Ozobí hladké, světlé a slabě rozvinuté.

Krk: středně dlouhý, přiměřeně se rozšiřující směrem k hrudi, bez náznaku prohnutí a bez potřesu.

Postava (trup): Hruď široká, lehce vystouplá. Záda jsou v ramennou široká, delší, lehce se svažující k ocasu.

Křídla: delší, pevně přitažené k tělu, ležící na ocase, při složeném křídle vystupují 10. a 9. letka prvního řádu nad záda (tvoří tzv. štítek).

Ocas: pevně složený, normálně široký, složený z 12 až 18 ocasních pér.

Nohy: silně opeřené hustými a dlouhými rousy 100 až 150 mm dlouhými, rozprostřenými do tvaru talíře. Supí péra jsou delší jak 80 mm.

Opeření: pevné, husté, pružné, svitné, stvoly rovněž pružné a pevné, s patřičným leskem a širokými prapory.

Barva: černá, bílá, červená,žlutá, modrá, mléčná, stříbřitá aj. s kvalitním leskem, sytých odstínu.

Pernaté ozdoby: chocholka je vysoká, široká od ucha k uchu, lasturovitého tvaru, postupně přechází v hřívu.

Kresba: jednobarevný, straky, bělohlaví, běloocasí, bělobřiší, barevnoocasí, štítníci, zrcadloví, tygři, s bělícím faktorem, aj.

Hrubé vady: • nízký postoj a krátká noha
• silný zobák
• více zahnutý zobák,
• řídké a krátké opeření nohou
• červená či žlutá obočnice
• červené oči
• různookost
• potřes krku
• svěšená křídla
• velké nepřesnosti v kresbě, barevné plochy v bílém základu či obráceně, bílá péra
v barevném základu.


Malé vady: • chocholka bez hřívy, úzká , šikmá
• hranatá hlava
• světlé oči
• barevné panenky na očích
• křídla bez štítků
• žlutá víčka
• načervenalá barva očí

Ostatní: Text: Lumír a Anna Justovi;
Foto: Miroslav Lubas;


Použité materiály: Bulletin VOKGL, 1995;
Osobní korespondence autorů;
Archív autorů

Galerie

TOPlist